Zatímco si pan prezident Zeman přeje, aby velvyslankyní na Slovensku byla paní Klausová, mým přáním je, abych svých životem dělal čest svému Bohu, Pánu Ježíši Kristu.
On, kníže pokoje, mě usmířil se svým Otcem a stal jsem se Božím dítětem. Patřím tedy do Boží královské rodiny a byl jsem vyslán k tomu, abych byl svědek Kristův. To ovšem neznamená, abych mechanicky chodil od dveří ke dveřím, či machroval v metru. Můj životní styl by měl být stylem vděčnosti Bohu, který mě zachránil od trestu za mé špatnosti, od spoléhání se na vlastní síly... Vždyť si to nyní celý svět v těchto dnech připomíná (i když ne každý si to uvědomuje), že Ježíš Kristus, obětní beránek bez vady, vzal na sebe tvoji i moji vzpouru vůči Bohu a byl za nás potrestán. Třetí den však vstal z mrtvých, já jsem v něj uvěřil a On do mě vložil svého Ducha, aby přetvářel moje nitro do Boží podoby. Dává mi do srdce touhu dělat věci, které se mu líbí.
Křesťanským slovníkem se to někdy vysvětluje tak, že si mám na každý den "oblékat Krista". Jde o to vyměnit smradlavé návyky a chování za "Boží módu" - lásku z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. A to z celého srdce chci!
Kdyby paní Klausová reprezentovala ČR ve smradlavých hadrech a buranským chováním, nikdo z ČR by jí za to nepoděkoval.
Tím, že reprezentuji svého nebeského Otce, měl bych se chovat jako princ, protože Bůh je králem králů, nikdo není slavnější a mocnější než On. Co když ti pověstní Blaničtí rytíři, symbol naděje českého národa, jsou křesťané, kteří jsou opravdovými ctiteli svého Krále? Ti, co podle své víry žijí, ne jen o ní mluví? Ti, co jsou skutečným světlem a solí ve společnosti - prosvěcují temnotu svým vzorným chováním a konzervují společnost, aby se co nejpomaleji kazila?
Poselství Velikonoc je jasné: Kristus vstal z mrtvých a žije!
I já chci umírat svým sobeckým touhám a nechat Krista, aby ve mně a skrze mě žil. Chci být jeho velvyslancem, za kterého se nemusí nikdo stydět.
A co ty?
Mám stejná přání. Jen mě někdy nakrkne, když se mi to nedaří.:D Když jsem vzteklá a tak. To někdy i zanadávám. Okamžitě mě to ale mrzí a omluvím se. Což je skvělé, protože někdy jsem mívala pocit, že ve mně Bůh snad nic nedělá, ale před tím, když jsem v Něj nevěřila, jsem neměla takovou potřebu se omluvit jako mám teď.;)
OdpovědětVymazatPřála bych reprezentovat Boha celou svou osobou! A co nejlépe, abych neodradila svým chováním nevěřící či hledající.